Panoptikon včera a dnes III

Vladislav Dudák

Publikováno: 1.4.2022

Ve druhém pokračování našeho povídání o panoptikonu jsme mluvili o stavbách vycházejících z Benthamovy koncepce i o osudu některých z nich. Zdaleka to nejsou všechny ukázky tohoto architektonického typu, užívaného pod vlivem osvícenských idejí v 19. století a v první polovině 20. století (i později).

Věznice Millbank v Londýně

Originální Nizozemí

Vzhledem ke svým architektonickým kvalitám i ke svému současnému postavení však mezi stavbami panoptikálního typu mají zvláštní místo tři budovy bývalých věznic v Nizozemí.

Byly postaveny v letech 1882 až 1899 podle návrhu nizozemského architekta Joana Frederika Metzelaara a jeho syna Willema Cornelia Metzelaara.

Všechny tři byly jako věznice zrušeny v období dvou let 2014 a 2016 a jejich současným specifikem je úsilí o jejich revitalizaci. Všechny tři byly vyhlášeny národní kulturní památkou.

V hlavní roli Rem Koolhaas

Věznice Koepelgevangenis v Arnhemu byla postavena v letech roce 1882–1886 podle návrhu Joana Frederika Metzelaara. V letech 1979–1980 byl vypracován pozoruhodný projekt revitalizace této věznice, a to architektonickým ateliérem OMA, založeným světově proslulým holandským architektem Remem Koolhaasem (* 1944). V letech 2003–2004 byla restaurována pod vedením Martina van Dort a v roce 2016 byla uzavřena. Poté sloužila jako shromaždiště žadatelů o azyl v Nizozemsku. V současnosti prostor slouží kulturním účelům.

Vězeňské a umělecké muzeum

Třetí „panoptikální“ věznicí v Nizozemsku – Koepelgevangenis v Bredě – byla postavena v letech 1883–1886 podle návrhu Joana Frederika Metzelaara podle vzoru budovy v Arnhemu. Po druhé světové válce byly v této věznici mimo jiné vězněni vysocí důstojníci SS, kteří se dopustili zločinů proti nizozemskému lidu. V letech 2014–2016 byla věznice postupně uzavřena. V současnosti je zpřístupněna veřejnosti jako památka.

Adaptace Koepelgevangenis v Bredě na muzeum s turistikou téměř „zážitkovou“ postoupila ze všech tří bývalých věznic nejdále.

Univerzitní kampus

„Panoptikální“ věznice Koepelgevangenis v Haarlemu byla postavena v letech 1899–1901 Willemem Corneliem Metzelaarem podle plánů jeho otce Joana Frederika Metzelaara. V roce 2016 byla uzavřena a stejně jako věznice v Arnhemu i ona pak krátce sloužila jako shromaždiště žadatelů o azyl.

Koepelgevangenis v Haarlemu

Nyní se zde buduje kulturní a komunitní centrum zdejšího univerzitního kampusu. Na webových stránkách můžeme číst takovouto propagaci:

„Studium, hudba, relaxační život, procházky po nádvoří, občerstvení pod majestátní výzdobou kupole. Stěny jsou doslova otevřené a vítají studenty a obyvatele Haarlemu. S příchodem akademického vzdělání dostává areál s kupolí nové srdce – v pohostinném, multifunkčním prostředí bohatém na umění a kulturu a současné podnikání.“

Dohled trvá, je však obrácen. A potom opět navrácen.

Pozoruhodná je „ideová“ proměna uvedených tří nizozemských věznic. Byly postaveny programově podle principu Benthamova Panoptikonu, tedy tak, aby vězni byli izolováni a vystaveni permanentnímu možnému pozorování skrytých strážců z „vševidoucího oka“ v centru věznice.

V 50. letech 20. století se zcela změnily představy o vězeňství a moderní začalo být vězení „přátelské“. Odmítnut byl tradiční princip izolace a stálého dozoru vězňů, takže zůstal vlastně jen princip jejich uzavření (ale i ten v mnohem volnějším modu). Vězni byli nikoli izolováni, ale rozděleni na menší skupiny v počtu cca 24, obývající jakýsi společný prostor. Celé vězení bylo podle nové koncepce rozčleněno podle řady funkcí (dílny, knihovny, společenské místnosti atd.). Centrální monitorovací systém byl odstraněn a centrální dvůr pod pozorovací věží vězňům zpřístupněn. Vydělena zde také byla jídelna pro stráže a další strážní prostory. Paradoxem této změny se stalo to, že v neustálém centru pozornosti vězňů se ocitli sami dozorci.

Dnes se ale svým způsobem opět obnovuje Benthamův princip – místo vězeňské kolektivity opět vzrůstá izolace vězňů, osobní kontakty mezi vězněnými a dozorci jsou minimalizovány a zvyšuje se „panoptikální“ dohled – tentokrát prostředky moderními, elektronickými. To už se ale samozřejmě netýká tří výše uvedených nizozemských vězení, která již jako vězení dosloužila.

Podprahové nebezpečí

V poslední době bývá občas upozorňováno na jistý etický problém v souvislosti s novým vnímáním staveb vězeňských panoptikonů. Mimo jiné to je i reakce na působivé estetizující fotografie vězeňských prostor úspěšného fotografa Davida Leventiho (jehož specializací jsou obecně velké prostory, koncertní sály ap.) a jeho následovníků či napodobitelů, ale i reakce na bezprostřední vnímání objektů návštěvníky.

Centrální prostory Koepelgevangenis v Arnhemu, Bredě a Haarlemu na profesionálních fotografiích významného fotografa Davida Leventiho.

Tyto stavby jsou typickou „heroickou“, „megalomanskou“ architekturou, která je sama o sobě neobyčejně působivá a estetická díky čistotě forem a tvarů, síle architektonického prostoru a pozoruhodné hře světla a stínu. Zkrátka, „je to krásné“. Ve skutečnosti však nelze zcela oddělit formu (krása) a účel stavby a bylo by dobré si pamatovat, kdo tuto stavbu po desítky let obýval, oživoval, jaké osudy se v ní proplétaly.

Už je to hodně dávno, co na olympiádě v Montrealu odmítala většina olympioniků bydlet v pohodlných ubytovnách, které pro ně byly postaveny, neboť po skončení olympiády měly být použity jako budovy vězeňské vazby. Možná to byla reakce eticky až poněkud přepjatá, ale dnešní veselé studentské popíjení ve vězeňské síni Velkého bratra může být zase opačnou krajností. Možná by využití takových prostor jako knihovny a podobně bylo vhodnější. Že se tak nestalo překvapuje zvláště v dnešní přepjatě politicky korektní době, v níž se „bere ohled“ na tolik jiných situací.

Přinejmenším bychom si měli vzít poučení (každý ze sebe, ze svého vlastního psychického prožitku) z vnímání třeba oněch estetizujících fotografií: Vyvolání a zakoušení pocitu velkoleposti v jistých případech (!!!) podprahově oslabuje naši kritičnost a občas vede k tomu, že zaměňujeme pocit za účel. Velkolepé stavby všech totalizujících režimů právě takových „hnutí naší mysli“ využívaly a využívají k manipulaci.

V dalším pokračování navštívíme Kubu, kde se nachází snad nejdokonalejší ukázka „panoptikonu“, která navíc oplývá opravdu bohatou historií z novodobých kubánských dějin. Poté nás bude čekat proslulý panoptikon český (ne, nejedná se o parlament, i když tak moc panoptikum připomíná) a nakonec se zamyslíme nad panoptikony postmoderními.

Ilustrace Wikipedia.