Zapomenutá historie pražského hedvábnictví a morušovníků

Vladislav Dudák

Publikováno: 27.7.2017

V minulém příspěvku Kam v Praze na moruše? jsme si povídali o tom, jak chutnají plody morušovníku a kde je můžeme v současnosti v Praze nalézt. Nyní se ponoříme do historie.

Chybělo málo a dodnes by Manka Cipískovi mohla vařit morušovou kaši

Jako první se o rozvoj českého hedvábnictví pokusil Albrecht z Valdštejna, jenž dne 17. dubna 1627 nařídil valdštejnské dvorské komoře v Jičíně povolat z Itálie odborníky na výrobu hedvábí a na valdštejnském panství vysazovat moruše. Po jeho zavraždění však tato snaha vyzněla naprázdno. Aby se toto nové odvětví na Jičínsku udrželo, to chtělo někoho s generalissimovou pevnou vůlí a nikdo takový se v Jičíně ve složité době třicetileté války nenašel. Kaše ochucená morušemi, prý pochoutka, se tak místním kulinářskou atrakcí nestala.

Bourec se „opevňuje“ v Praze

Delší dobu se nedělo nic, až v roce 1749 dva Italové – major zeměměřičství Carlo Cremieri a divadelní impresário Lacatelli dali vysázet morušové stromy v pražských hradebních příkopech. Pražské opevnění v té době bylo (naštěstí) vojensky málo využívané, a tak jim to úřady povolily. Protože ale mysleli na rozvoj hedvábnictví i jinde po českých zemích, stanovily si ale podmínku, že Italové poskytnou každému českému zájemci o pěstování bource morušového sazeničky morušovníků.

Moruše a maškary

Velký rozvoj hedvábnictví nastal díky dekretu císařovny Marie Terezie z 1. června 1752, V němž stále ještě málo doceněná panovnice ve snaze zavádět nová odvětví výživy nařídila pěstování morušovníků. Aby potenciální pěstitele motivovala, podpořila jejich činnost zvláštními výsadami, které byly financovány z  výnosů z maškarních plesů.

Další císařský patent zaměřený na rozvoj hedvábnictví panovnice vydala v roce 1763.

V roce 1757 se morušové sady v pražských hradebních příkopech staly majetkem „kongressu kommerciálního“ a v roce 1782 přešly do vlastnictví malostranského vlašského špitálu. Vlašský špitál se pěstováním bource morušového zabýval až do svého zrušení v době josefínských reforem v roce 1789.

V posledních deseti letech vlády Marie Terezie se v Čechách vyrobilo přes 40 metrických centů hedvábí, což bylo úctyhodné množství.

Mladá Marie Terezie.

Slavný tiskař a vydavatel asi neměl moruše rád

V roce 1790 byly morušové sady v pražských hradebních příkopech prodány Janu Nepomuku Ferdinandovi ze Schönfeldu, známému tiskaři, nakladateli a vydavateli prvního českého týdeníku Schönfeldských císařsko-královských Poštovních novin. Jemu se ale v hedvábnickém podnikání, jemuž nerozuměl, příliš nedařilo. Ostatně na konci 18. století se celé pražské hedvábnictví ocitlo v krizi. Zrušeny byly manufaktury na Folimance, ve Vršovicích a Malešicích a zůstala jen jedna jediná na Hradčanech. Schönfeld také tisíce morušovníků bezohledně vykácel a rozprodal na dřevo.

Italští zachránci

Roku 1811 odkoupil od Schönfelda zbývající morušovníky (z tisíců jich zbývalo posledních 450) italský obchodník s hedvábím Giuseppe Rangheri, pocházející z Lombardie. Zapálený propagátor hedvábnictví začal ihned napravovat škody. Osázel hradební příkopy novými morušovníky a založil nové morušové sady na několika pozemcích na Vinohradech a morušovou školku přibližně v místech, kde dnes stojí Národní muzeum. Giuseppe Rangheri byl také autorem jedné z prvních příruček o chovu bource přeložené do češtiny – Poučenj o dobýwánj hedbávj (hedbáwnictvi) w Čechách.

Rangheri se účastnil i dalších akcí ve prospěch hedvábnictví. V roce 1814 například založila vlastenecko-hospodářská společnost rozlehlou morušovou školku v Bubenči, ze které se sazenice moruší distribuovaly po celé zemi.

Velkým popularizátorem hedvábnictví byl Rangheriho syn Enrico Rangheri, jenž po smrti svého otce v roce 1832 převzal vedení firmy. V roce 1842 Enrico zakoupil rozsáhlé pozemky ve Vršovicích a u starší viniční usedlosti Špendlíkářky založil vlastní usedlost zvanou Rangherka. V letech 1843–1844 dal postavit rozsáhlou honosnou dvoupatrovou budovu se dvěma nízkými věžemi; nebyl to však zámek, ale továrna na výrobu hedvábí, jejíž součástí byly i rozsáhlé síně pro pěstování bource morušového. Nedaleko postavil ještě menší obytnou budovu a kolem ní založil rozlehlý morušový sad (tzv. morušovnu) s více než dvěma sty morušovníky.

Rangherka – původní podoba manufaktury na výrobu hedvábí.

Z továrny Zámeček z morušovny park

V roce 1857 Enrico Rangheri zemřel, usedlost byla prodána a další majitelé již hedvábnictví nerozvíjeli.

V roce 1882 zakoupila usedlost Rangherku spolu s pozemky vršovická obec. Dala vykácet morušový sad a místo něj založila klasické městské sady. Od roku 1908 se dodnes jmenují podle významného vršovického starosty Josefu Herolda Heroldovy sady. Samotná budova usedlosti byla v letech 1899–1900 novorenesančně přestavěna a začalo se jí podle nové podoby říkat (a dodnes se tak říká) Vršovický zámeček.

Přestavěná podoba Rangherky – Vršovický zámeček.

Nejsou hradby, není hedvábí aneb Konec pražského hedvábnictví

V roce 1860 bylo rozhodnuto o zrušení pražských hradeb. Mohutné opevnění, na němž rostly tisíce stromů, bylo postupně bouráno. To postihlo i morušové sady v hradebních příkopech. V Ottově slovníku naučném čteme, že v roce 1874 bylo pokáceno téměř 3 000 morušovníků, čímž pražské hedvábnictví velmi utrpělo a poměrně rychle skončilo.

Krvavé Solferino přálo českému hedvábnictví

Pražské hedvábnictví skončilo, ale jinde v českých zemích se rozvíjelo dál. Bohužel jen krátké trvání měl bohulibý pokus lesního rady Krištofa /sic/ Liebicha z roku 1836. Tehdy Liebich založil v Praze akciovou hedvábnickou jednotu a sady u Malešic. Nový podnět k rozvoji hedvábnictví daly českým zemím válečné události. V roce 1859 byla v tzv. druhé italské válce za nezávislost rakouská armáda krvavě poražena spojeným francouzsko-sardinským vojskem v bitvě u Marenga a zvláště u Solferina. V následných mírových jednáních se Rakousko muselo ve prospěch Sardinie zřeknout větší části Lombardska. Tím přišlo o své největší centrum hedvábnictví a bylo třeba je nahradit.

Proto v roce 1863 vznikl z iniciativy řady osobností (mimo jiné opět i Krištofa Liebicha) Spolek hedvábnický, který u nás působil přes čtvrt století. Tento spolek měl neobyčejnou zásluhu o rozvoj a popularizaci hedvábnictví u nás.

Titulní strana Zprávy českého spolku pro pěstování moruší a hedvábnictví v Praze, 1868.

Zvláště aktivním hedvábnickým centrem se stalo Šumpersko a Rýmařovsko, kde se tento zdroj obživy udržel až do konce 60. let 20. století.